jatotakniejetotak

alebo Mafia v Bratislave.

Keď tam títo ľudia nebudú, nebude ani futbal. A potom s nimi nebudem ani ja. Budem sedieť doma, alebo v robote.

zmienil sa preblahofúzený prezident Gašpičovič. O Jozefovi Svobodovi. Tomu, ktorý mu prispel na prezidentskú kampaň, s odôvodnením, že každý má právo na radosť.

Svoboda – podnikateľská zmotávka, mafián jak kravské vemä.

Karin Svobodová si spomenula aj na Beňovej straníckeho kolegu Róberta Kaliňáka:

„Keď oslavovali víťazstvo nového prezidenta, vtedy sa manželovi vtieral do pozornosti.“ Oslava sa mala konať po druhom kole volieb v noci zo 17. na 18. apríla 2004, vo Football Pube v Petržalke.

„Bolo to také tajné stretnutie, kde Smer oslavoval víťazstvo Ivana Gašparoviča. Pamätám sa, že manžel prišiel domov až niekedy nadránom,“ tvrdí Karín Svobodová.

„Tak toto si naozaj nepamätám, ale dosť o tom pochybujem, nepoznal som Jozefa Svobodu,“ reagoval najskôr pre SME Magazín Víkend zaskočený Kaliňák a pre istotu dodal:

„Tá noc bola veľmi hektická.“

Ako ste si všimli tak citujem (strana 115 z pdf). Z knihy, ktorú by ste si mali prečítať. Jedná sa v podstate o súhrn množstva špinavostí, ktoré sa diali od 89-teho do časov blízkych, veď vidíte, že aj ten starý chuj je tam ako prezident spomenutý. Akýsi Gustáv Murín zviazal knihu “Mafia v Bratislave” a ja mu za to ďakujem.

Je zaujímavé ako z odstupom času môžu niektoré nevinne vyzerajúce články o “podnikateľoch” zapadať pekne do obrazu mafie. Podobne aj terajšie kauzy ako Daniel Tupý. Ak o 20 rokov vyjde pokračovanie tejto knihy, bude v nej spomenutá tá pronazi verzia v médiach toľkokrát prepieraná? Alebo tam bude zmienka na malý odstavec o vybavovaní účtov, jednoducho vražde.

p.s. hehe Hríbovi zrušili v _fm-ku lampiónovú reláciu, NEVADÍ. Ale že sú to kurvy červené, tož klamú, VADÍ.

To sobectví vlastníků pobřežní půdy rok od roku vzrůstá. Kdyby bylo po jejich, tak by snad uzavřeli celou řeku Temži. S jejími menšími přítoky a rameny to už beztak dělají. Do dna zarážejí kůly, od břehu ke břehu natahují řetězy a na kdejaký strom přitloukají obrovské výstražné tabule. Pohled na tyhle výstražné tabule probouzí v mé povaze všechny ty nejhorší pudy. To mám vždycky chuť tu tabuli strhnout a tak dlouho ji otloukat o hlavu toho, kdo jim tam dal, až ho zabiju a potom pochovám a tu tabuli mu budu moci dát na hrob jako pomník.

Svěřil jsem se s těmito svými pocity Harrisovi, a ten mi řekl, že on mívá pocity ještě horší. On prý toužívá nejen zabít toho člověka, který za vyvěšení takové tabule nese odpovědnost, ale zmasakrovat celou jeho rodinu a všechny jeho přátele a příbuzné a pak ještě vypálit jeho dům. To už se mi zdálo poněkud přehnané a taky jsem to Harrisovi řekl, ale on mi odpověděl: „Vůbec ne! To by takovému člověku po zásluze patřilo. A ještě bych na tom spáleništi zazpíval kuplet.”

ťahaj tuto

Kultura a sociálni organizace jsou univerzální a věčné. Státy a nacionalizmus nikoliv. (Gellner, 19)
Gellner, Ernst – Nacionalizmus – CDK 2002 – Brno